Stáli jsme v chrámu Mistry a čekali co se bude dít. Byl jsem tam jen já, Arwin, Baragryn a Burgman. Dva elfové a dva trpaslíci. A s námi tam bylo ještě pět Baelnornů. Stáli jsme tam zatímco oni vyvolávali svůj velký rituál, kvůli kterému zůstali na tomto světě. Je možné, že jsme to my? Jsme to my, kdo má povolat k životu dávno padlé hrdiny? Arwin Jestřábí píseň, hraničář ze vznešeného rodu měsíčních elfů? Hrdý trpaslík Baragryn a Moradinův kněz Burgman? A pak tu ještě stojím já. Sevřel jsem svůj svatý symbol a poslal rychlou modlitbu k Shevarashovi.Runy kolem baelnornů se začaly pomalu rozsvěcet. Je za námi asi tak prvních několik vět jejich rituálu a zatím ani stopy po armádě démonů čekající venku. Burgman si přihnul ze svého věčně plného korbele a zadíval se na jeden ze tří otevřených vchodů do chrámu. „Snad mi to Mistra odpustí a snad se nějak s Moradinem domluvěj,“ řekl jakoby se chtěl omluvit všem, kteří se na to budou dívat. Zavřel oči a začal se modlit ve svém drsném rodném jazyce. Kameny chrámu se pohnuly. Ne nepohnuly, začaly se rozšiřovat a měnit tvar. Jakoby tam prostřední vchod nikdy nebyl.Hlavní síň byla kruhová a průchody byly na protilehlých stranách. To je na obranu to nejhorší co může být. Věděl jsem to já, Arwin i Baragryn. Trpaslíci stáli v jedněch dveřích a my v druhých.„Arwineeeee!“ Tenhle výkřik nemohl vyjít z hrdla humanoidní bytosti. „Jdu si pro tebe, Arwine!“ byl to ten Yugoloth, kterého už jsme dnes viděli. A stál i se svou tisícihlavou armádou nižších démonů za prahem Mistřina chrámu. Toho chrámu, který budeme muset udržet ještě alespoň tři čtvrtě hodiny. Arwin i já jsme odložili pláště a tasili meče. Trpaslíci na druhé straně už byli připraveni také na svůj díl. Arwin se postavil doprostřed širokých dveří a zvolal: „Já čekám, stvůro!“Náhle se všechno zlomilo. Celé širé okolí muselo vypadat jako černé moře s bílým ostrovem. Ale to už jsem nevnímal. Vnímal jsem jen součást tohoto světa. Ten průchod, Arwina, bojujícího mi po boku, démona před sebou a svůj meč. Můj meč. Můj krásný meč s černou čepelí. Drowomor. Vůbec není zvláštní, že nás nazývají stejně. Snad se ještě napije krve dhaerow. Démoni přicházeli na dosah našich mečů a umírali. Zpočátku to šlo rychle. Jak já, tak Arwin jsme zdatní bojovníci. Kryt střídal úder. Úder střídal kryt. Střídal jsem seky a body a Arwin se zuřivým výrazem zabíjel vše, co měl v dosahu. Zaslechl jsem výkřik. Hluboký hrdelní výkřik. Risknu podívat se dozadu. To není možné! Baragryn měl v sobě zaražené už druhé kopí. Jednou rukou zlomil ratiště a druhou rukou mrštil obrovskou silou vrhací sekyru do davu démonů. Jeho hod si vybral svou krvavou daň na třech menších stvůrách.„Feadu!!“ vykřikl Arwin mé jméno. Pozdě, stačil jsem se jen z půlky otočit, než mě zasáhl démonův meč. Prosekl mi levý bok. Mohl jsem být mrtvý, kdybych se neotočil, ale na to teď není čas. Můj meč mu oddělil to, co bych u člověka či elfa nazval hlavou od těla. „Jsou uvnitř!“ To byl hlas druhého z vousatého národa. Hned jsem viděl, co má na mysli. Strop chrámu byl rozežrán a na pavučině se snesla téměř do středu místnosti postava zahalená v černém plášti s kapucí. Hodil jsem pohledem po Arwinovi. Krvácel z mnoha drobných ran. „Držím, běž,“ odpověděl na mou nevyřčenou otázku. A já běžel. Chytil jsem Drowomor obouručně a nastavil jej do bodu. Rozběhl jsem se k drowovi se jménem svého boha na rtech. Drow roztáhl plášť a začal se mi smát. Zadrnčela tětiva a já ucítil ostrou bolest ve svém pravém rameni. Cítil jsem jed. Ano, byl to ten jed, který okamžitě uspí svůj cíl. Ještě, že mě Shevarash proti drowím jedům chrání. Když hrot mého meče vyjel ze zad toho pavoukomila a on se svým posledním dechem uviděl můj svatý symbol, zlomený šíp nad slznou kapkou, pochopil. „Buď proklet“ zašeptal jsem mu na cestu do pekla. Stropem ale už přicházeli další.Tasil jsem dýku, kterou jsem vzápětí hodil vstříc jednomu z drowů. Projela mu hrdlem jako rozžhavený nůž máslem. Jedna šipka mi přeťala podkolení šlachu. Další dýka letěla tím směrem zatímco jsem padal na kolena. Odrazil jsem sek těžkého rapíru v rukách jednoho z drowů a v oplátku jsem mu uťal pravici a pak hlavu. Měl jsem dobrý výhled na podlahu. Na mramorové podlaze ležel Burgman. V bezvědomí nebo mrtev? Není to jedno? Všichni tu zemřeme. Sebral jsem vedle sebe ležící kopí. Opřel jsem se o něj, abych mohl aspoň ještě chvíli stát. Tenhle elf nezemře sám. Pomodlil jsem se k Shevarashovi, aby mi dovolil ještě chvíli bojovat v jeho jméně. Další šipka mi měla proletět hlavou. Zasáhla by. Šipka se ale odrazila od štítu mé víry. Střelce však před mou třetí a předposlední dýkou žádný bůh neochránil. Asi toho nebyl hoden. Dovnitř už proudili i démoni.Arwin dělal co mohl, aby zabránil co největšímu přísunu démonů do chrámu. Ale bylo to málo. Baragryn zborcený krví svíral v jedné ruce kladivo a ve druhé svou poslední vrhací sekyru. Sekal nalevo napravo a vypadal jako trpasličí ztělesnění smrti. Baragryn nekryl rány, které na jeho mířili. Buď je přijal nebo zasadil ránu rychleji. Byl jako vichřice krve a čepelí. Obrovskou sekyru jednoho z démonů už ale ustát nedokázal. Ta rána ho srazila k zemi. Hodil svou další sekyru a ta zabila jeho posledního démona.Blížily se ke mně trojzubce, pokřivené meče a sekyry démonů. Odrážel jsem je jak to šlo a ihned jsem rány vracel. Kopí mi pomohlo nejen jako podpora, ale i jako zbraň. Cosi mi podrazilo mou ještě zdravou nohu a já dopadl na zem. „Prohráli jsme, Shevarashi…“Zavřel jsem oči a ucítil jemný vánek. Že by cesta do Arvandoru? Ale já selhal. Jemný prášek mi vnikl do nosu a já se začal dusit. Uvědomil jsem si, že jako mrtvý bych dýchat neměl. Otevřel jsem oči. A tam jsem ji viděl. Srinshee. Byla krásná jako žádná žena žádného plemene, kterou jsem kdy spatřil. Opírala se o úžasně zpracovaný meč a jednu ruku měla nataženou kupředu. A na její povel se všechno zlé rozpadlo na prach.Dokázali jsme to Shevarashi…
Článek je k dispozici také ke stažení spolu s obrázky Dhaerowathilta.pdf (1,3 MB)Přeložil a upravil: Dalcor
Na textu se podílel: otec Feadu Maedhrym Slepá spravedlnost