FR 4E: Temnota pod svícnem

To, co provedli Wizardi s Forgotten Realms, asi nenadchlo nikoho...
Napsal chrochta
To, co provedli Wizardi s Forgotten Realms, asi nenadchlo nikoho. Sice všichni chápeme, že novému temnějšímu pojetí by měl odpovídat i svět, ale není kvůli tomu nutné vyvraždit třetinu panteonu, povýšit Asmodea na boha, překopat polovinu geografie (Maztiku v to nepočítaje), čtvrtinu ekologie a demografie a „objevit“ dvojče Torilu, to za masakru každého, kdo by mohl postavy „okrást“ o hrdinskou slávu. Přežili akorát Drizzt a Elminster (Wizardi nejsou sebevrazi a nepodříznou si dojné krávy), z toho ten druhý – a pro hrdiny potenciálně „nebezpečnější“ – může být rád, že vůbec žije. Současná podoba Zapomenutých říší u mne vzbuzuje opravdu silný neklid v žaludku… Jistě nejsem sám, kdo si myslí, že příslušní šéfové Šarlatánů z Bažin jsou zločinci a zasloužili by provaz. Ale když alespoň někteří přežili zprznění Ansalonu, tak nejspíš přežijí i tohle. Ach jo.
Jak ale vhodně upravit setting bez spáchání výše jmenovaného? Zkusím podat příklad. Protože se na „hlavní kontinent“ necítím a ke Kara-Tur nemám dostatečný vztah, použiji Zakharu (setting Al-Quadim).

Běh času

Stoletou mezeru (tady víc) mezi edicemi považuji za vynikající nápad. Je víc času na události, které tak nemusí mít apokalyptický charakter a mohou se odehrávat pozvolně a nenápadně. Spellplague samozřejmě zaúřadoval i zde, ale šlo spíše o okrajovou záležitost. Osvícení bohové (tj. většina) vzájemně spojili své síly a za cenu nesmírného vypětí se jim podařilo ochránit většinu kontinentu. Naprostá zkáza tak postihla pouze okrajové ostrovní oblasti (velmi, velmi daleko) a šíji spojující Zakharu s Kara-Tur a Zapomenutými říšemi. Tím se současně odstranila hrozba Yikariů, jačích lidí (Yakmen), zapřísáhlých nepřátel osvícených bohů i lidí, kteří zde na šíji sídlili. Jinde došlo spíše k „nepříjemnostem“ – to když se zbláznilo pár čarodějů (někteří „zjevně“, jiní „soukromě“; ti druzí jsou mnohem lepšími adepty na nepřátele) a došlo k pár výbuchům - nebo „podivnostem“. Jedinou větší změnou bylo prolnutí některých částí Torilu s Abeirem a příchod drakorozených (do jinak neobydlených pouští), respektive trvalejší prolínání základní úrovně s Vílí divočinou nebo Stínopadem. Taková místa se nazývají „zahrady duchů“; naštěstí k prolínání dochází v noci (a ještě ne každou noc) a bez výjimek se jedná o místa pustá, neobydlená (nestvůry se nepočítají) nebo vzdálená (ostrovy, Underdark; o těch se všeobecně neví). Nebezpečí odsud lidem nehrozí: feyům, eladrinům i fomorianům se okolí silně nelíbí (poušť má i své výhody) a obyvatelé Stínopadu zde bývají (respektive by mohli být: Slunce-život je přesným opakem Stínopadu) poněkud alergičtí na slunce – a hledejte na písečně-kamenité poušti jeskyně.
Negativnější dopad měly události jiné. Kalifova neschopnost zplodit syna - respektive jakékoli dítě - se nezlepšila ani návštěvou v „barbarských zemích za severním mořem“ a povoláním nejlepších kara-turských lékařů a léčitelů. Zemřel bez dědice (spekulace o ukrytých dcerách se nepotvrdily) a během následujícího čtvrtstoletí se na postu kalifa vystřídali čtyři vládci, z nichž třetí byl odhalen jako loutka Yikariů (dlouhodobé plánování se zkrátka vyplácí). Kalifát se nakonec rozpadl a dnes si nárok na nejvyšší vládu osobují hned tři lidé. Ani jeden z nich nesídlí v Huzuzu, bývalém kalifově sídle (jeden by mohl vládnout v Lize Pantheonu (League of Pantheon), další ve většině Perlových měst (Cities of the Pearl) a poslední v Hiyalu plus v městech přilehlých i poněkud vzdálenějších). K politickým veletočům se přidaly i epidemie, z nichž nejhorší byl široce rozšířený tyfus a lokálně omezená potivá nemoc, vykazující 95% úmrtnost, mizivou resistenci, praktickou neléčitelnost a bleskurychlý průběh – nezřídka se nemocný, u kterého se příznak nemoci projevil s východem slunce, nedožil poledne. Naštěstí, jak rychle se roku 1398 (dolinského/ údolního letopočtu) objevila, tak rychle po několika desetiletích zmizela. To si nevymýšlím, sweating sickness řádila po více než století v Anglii a jak náhle se vynořila, tak záhadně zmizela; doteď se neví, o co vlastně šlo. Tyfus se endemicky objevuje doteď, stejně jako další nemoci.
Roku 1450 (dolinského kalendáře) se něco stalo s domovem džinů, ifrítů, daů a maridů, takže jich valná většina z přírodní úrovně zmizela a zbytek se stal tajnůstkářským a lidem obecně nepříliš přátelským. Zkáza Zlatého Váru a Durparu zanesla do Zakhary vlnu „barbarských“ emigrantů ze severu. Ti kolonizovali některé ostrovy, kus severního pobřeží a jejich enklávy – neb se jedná o schopné obchodníky a řemeslníky – se usadily i ve městech dále na jih. Přinesli s sebou nejen znalosti a dovednosti, ale také soubor víry v boha zvaného Adama (blíže Shining South nebo Wikipedie), kterou si udržují i zde.
Objevení drakorozených vedlo k dosti nepříjemnému zjištění, že Zakhařané vlastně neznají svoji zemi. Ano, ano, mapy existovaly, a na nich byly zakresleny ostrovy, pohoří, jezera, řeky i města, ale vyjma většiny dvou posledně jmenovaných šlo skutečně jen o jména na mapách. Výsledkem systematického průzkumu byla celá řada překvapujících – a zhusta skutečně nepříjemných – odhalení. Jejich následky ovlivňují Zakharu a její lid i v současnosti.

Rasy, národy a povolání

O objevení se drakorozených už byla řeč. O feyích a eladrinech se vědělo již dlouho a tak zpřístupnění Vílí divočiny nebylo překvapením. Eladrinům se obecně v Zakhaře příliš nelíbí a jsou zde vzácnější (nebo se o jejich větších sídlech zatím neví). Obdobné to bylo s genasi – nebyli neznámí, ale Zakhařané měli odjakživa blíže k džinům či ifrítům než k elementálům (navíc genasi bývali spojováni – je otázka jak moc bezdůvodně – s elementárními lordy, kteří zde skutečně nemají dobrou pověst). Ve větší míře se proto genasi objevili až s navrátivším Abeirem, ale hlavně průzkumnými výpravami po kontinentě a nálezem Yikarijských dolů (zemní a ohniví genasi) a pozůstatků dávných civilizací (zemní, vzdušní a vodní genasi). I o drowech se vědělo. Navíc právě na Zakharu uprchla nemalá část přeživšího drowího náboženského disentu. Společné jim jsou dvě věci: lze s nimi normálně mluvit a při vyslovení jména „Lloth“ (nebo některé jeho varianty) jim samy od sebe vyskakují zbraně do rukou. Osud tieflingů je mnohem horší. Mají svůj původ v oblasti nyní zvané Hory kacířů (Džabal al-Káfir), kde sloužili jako otroci v jednom z pozůstatků dávné civilizace. Svobodu jim přinesla až velká „křížová“ výprava armády složené z mamlúků, dobrodruhů, fanatiků řady tajných bratrstev (fedajínů – holy slayerů), kléru osvícených bohů a dobrovolníků snad ze všech míst následujících Zákon Zvěstovatelky, která tuto „ohavnost na tváři světa“ (civilizaci) vyhladila z povrchu zemského i podzemního (skutečně nikdo nepřežil – jsou prostě věci, které Zakhařané tolerovat nebudou nikdy a nikomu) a nebohé otroky osvobodila a seznámila s jedinou pravou cestou životem. Tyto nové rasy jsou přijímány různě: drakorození jsou normální součástí společnosti, do které se plně integrovali (ale stále si uchovávají svůj jazyk a některé zvyky), eladrinové jsou přijímáni zhruba stejně jako džinové a další jejich rodu (byť jim přitěžuje fakt, že málokterý eladrin přijal za vlastní Zákon), genasiům se sice problémy nedělají, ale pro jejich (možnou) spojitost s elementárními lordy se na ně řada lidí dívá podezřele (bez ohledu na to, že valná většina genasi přijala za vlastní Zákon), drowové jsou podezřelí vždycky (ale kamení po nich většinou nikdo nehází; hodně z nich přijalo Zákon, byť ne zakharské bohy) a u tieflingů po debatách převážila teze ze Zákona: „Suďte bytost podle jejích skutků, ne podle vzhledu či původu“. Lidé se na ně sice dívají divně a občas i něco hodí (jen tieflingové dokáží ocenit výhodu burky zahalující hlavu a tvář), ale úřady a chrámy s nimi zachází stejně jako s trpaslíky nebo půlčíky. Z nových povolání je skutečně nový jen warlock (přinesli ho s sebou tieflingové a vracející se „křižáci“), protože warlordi byli i dříve relativně běžní. Z warlockových paktů je bez problémů přijímán star pact, o fey pact se stále debatuje (ale asi bude uznán za bezproblémový, a infernal pact je zakázaný a musí se zatajovat (pekelné síly nejsou tolerovány). Pakt s temnotou ještě ve známost nevešel (ne že je neznámý – jen ti, kteří mají vědět, neví) a až se tak stane, vypuknou zuřivé debaty s nejistým výsledkem.

Svícen

Uplynulé století ale bylo převážně příznivé, kdy řemesla, zemědělství i kultura zažily neobyčejný rozkvět – ne nadarmo se mluví o „zlatém věku“. Objevila se řada technických novinek a vylepšení v řemeslech i zemědělství. Za zvláštní zmínku stojí rozkvět nejrůznějších mechanismů počínaje vylepšeným ozubeným kolem přes ozubený řetěz umožňující mnohonásobně lepší přenos výkonu až po primitivní parní stroj a přístroje využívající hydrauliku. Nejenže neexistují hladomory, ale zemědělství je snad ještě lepším zdrojem prosperity než řemesla a obchod. Životní úroveň lidí se zvedla, a nemůže za to jen větší rozšíření některých druhů dříve „luxusního“ zboží (např. cukr, kdysi drahé koření – lék, se stal běžným sladidlem; rovněž kdysi ceněná majolika/ fajáns a sklo se staly přístupné i nižší střední třídě). Bohatnutí populace je zkrátka objektivní fakt. Ve vědě a kultuře se stalo přelomem dílo matematika a filosofa al-Khartusího (na Zemi ho známe jako Cartesia – Descarta), zejména spis „O metodě“: tam, kde kdysi panoval chaos toužící po řádu, vyvstal řád a pořádek zakládající zcela nový svět ovládaný jediným systémem a jedinou vůli, poznatelnou smrtelníky stejně snadno a těžce, jako se dává Zákon Zvěstovatelky poznat smrtelníkům (přeloženo do lidského jazyka: místo aristotelovské středověké vědy nastoupila novověká a moderní věda karteziánská, která vedla k dnešní civilizaci založené na rozumu a poznání přírodních zákonů). Jiným skvělým matematikem a fyzikem byl al-Birúní. Na univerzitách (medresách) vznikly samostatné katedry přírodní filosofie a architektury, a přírodní filosofie (fyzika, chemie, biologie atd.) se nepochybně bude dále dělit na specializované obory (rozhodně brzy vznikne polytechnika). Neskutečného rozvoje dosáhla mechanika, stavitelství (naprosto převratné stavební postupy, znovuobjevení betonu), malířství (nová mešita měsíční bohyně Selan v Medině al-Afyal je divem architektury a iluzivního malířství – lidé NEVĚŘÍ, že strop je plochý a nikoli kopule), Khartúsího principy se dokonce začaly prosazovat i v řemeslech a zemědělství (odborné spisy a systematické zkoumání). Muhammad an-Nadín zreformoval alchymistickou terminologii a sepsal vynikající encyklopedii Knihu Katalogu, velký mystik, filosof a alchymista Džábir uveřejnil svou teorii o síře a rtuti jako základních složkách hmoty a lékař, filosof a alchymista Kelsús ji doplnil (o sůl) a uvedl do souladu s atomistickou teorií. Byl objeven nový kov (nikoli magický – mé znalosti o nemagických technologiích na Torilu jsou malé, mohlo by se jednat o zinek, ale také třeba antimon, bismut, některý z platinových kovů…), několik nekovových prvků (chlór, bróm, jód, fosfor nebo třeba plyny) a řada chemikálií (je předsudek moderní doby, že lidé žijící ve dřívějších dobách byli pitomci, protože neznali elektřinu a teorii relativity). V této době žili vynikající básníci jako třeba Firdausí, Inn Kuzmán, Džalláluddín Rúmí, Hafíz nebo Omar Chajjám, povídkáři (řada bajek od Chosraua Dihlaviho), romanopisci, pěvci, tanečníci, hráči na hudební nástroje, skladatelé a choreografové (na řadu slavností se bude vzpomínat pro jejich nádheru a režii po staletí). Politika pozvedla rétory, demagogy a autory politických spisů a dokumentů určených pro veřejnost (polemiky, apologie, otevřené dopisy, pamflety… prostě politika) jako je Ibn Chaldún. Vznikla řada cestopisů, z nichž nejslavnější pochází ze zkušeností Ibn Battúty. Začal se používat knihtisk – zatím z pevných desek, ne pohyblivých liter (odvozeno z výroby látek: pomocí matric „razítek“ se dodnes vyrábí modrotisk). Debaty právníků (na rozdíl od islámu zde teologové jsou – ale nehrají příliš velkou roli, protože je nahrazují právníci a filosofové) vedly k ucelené recepci Zákona Zvěstovatelky a vznikla nejstarší právní škola. Je mnohem liberálnější než dosud tradované zvyklosti (i v islámu je nejstarší právní škola nejliberálnější – například povoluje požívat měkké drogy a alkohol). Má řadu příznivců (na vojácích-nevolnících z oblastí už dávno se řídících Zákonem nevidí nic špatného; zotročování je jinak povoleno buď za zločiny nebo u „divochů“ nevyznávajících Zákon), ale samozřejmě se neprosadila všude (je otázkou času, kdy systematickým právním úsilím vznikne další, mnohem konzervativnější právní systém). Došlo k reformě soudnictví (hlavně procesních postupů – nyní mnohem objektivnější) i správního aparátu (levný papír – rozšíření až epidemie písemností). Změny se dotkly i dalších oblastí (těch, kde to budou hráči DMové potřebovat). Epidemie uvedly v život státní lékařskou správu, hygienický dozor a zásadní zlepšení hygieny lidí i měst (placení metaři a rasové, zlepšení zásobování vodou, zavedení či podstatné vylepšení kanalizace, předláždění ulic a náměstí, spisy o boji s chorobami…); vynikajícími lékaři byli ibn Síná (na Zemi známý spíše jako Avicenna) a ar-Rází (na Zemi známý spíše jako Rhazes nebo Rhazis), rovněž schopný aůchymista a zejména vynikající iatrochemik. Jeho Všeobecná kniha o medicíně nejspíš bude hezkých pár století nepřekonatelná.

Temnota

Zatím by se zdálo, že Zakhara není s pojetím 4 edice příliš kompatibilní (samý point of light). To proto, že byl popisován „svícen“ – nyní přichází na řadu „temnota“. Smutným faktem soudobé (rok 1479 dolinského/ údolního letopočtu) Zakhary je, že svůj zlatý věk prožívají i jiní.
Právě města lze brát jako typické představitele zlatého věku i temnoty pod svícnem. Růst prosperity a bohatství totiž zároveň znamenal i růst sociální a majetkové nerovnosti a proto společenského napětí (jistě, chudí si dosti polepšili – bohužel bohatí ještě více; „relativně“ či „subjektivně“ tak došlo ke zchudnutí). Protikladem vůči okázalému bohatství se stává trýznivá, zjevná chudoba, jež pohoršuje pouze v případě, že jsou jejími oběťmi privilegovaní (měšťané). Ostatní nikoho nedojímají. No není snad dav žebráků známkou městské prosperity? Současně dochází k oslabování sociální solidarity ve městech. Ne že by dříve byla nějak velká, ale všichni respektovali Zákon a vykládali si ho mnohem více proaktivně. To dnes neplatí, nanejvýš se to odbude pohřbem na útraty města, almužnou (ach ta dobročinnost!) nebo, je-li to politicko-společensky vhodné, službou (zaplacení návštěvy lázní, pohoštěním…; něco na způsob „Ano, já mám pěkné šaty, ale tobě je nedám, i když bych chtěl, abys měl nejméně tolik, jako já, a dokonce i více. Podstatou lásky k bližnímu je přát mu to samé, co přeji sám sobě. Přeješ si pro sebe království nebeské – přej je i bližnímu svému“ – to skutečně tvrdil v jednom svém kázání významný německý kazatel 13. století). Vztah bohatých k chudším se obecně dost zhoršil – stručná definice chudého bude nepochybně o dost horší než definice otroka v antických Athénách jako „líný, mlsný, prolhaný“. Obyčejní „malí“lidé, řemeslníci, nádeníci, protoproletářské elementy města jsou vystaveny nestoudnému a bezuzdnému vykořisťování ze strany boháčů, na kterých bývají nezřídka zcela závislí. Platí to především pro Perlová města a Hiyal, kde nebudou výjimkou lidé typu vlámského soukeníka Jehana Boinebroka z Douai (jedno ze soukenických center), který zemřel asi v roce 1286. Neexistovalo snad prostředku, jehož by tento patricij nevyužil ke zvýšen svých příjmů. Drobní řemeslníci a dělníci, které nelítostně vykořisťoval, byli v jeho očích pouhými nástroji k dobývání zisku. Boinebroke nejen že je odíral a ožebračoval, nýbrž je i všemožně ponižoval, urážel a vysmíval se jim, nepovažoval je za plnohodnotné lidské bytosti a využíval toho, že jsou na něm plně závislí. Historik, který se zabýval Boinebrokovým archivem, píše: „Byl to člověk vyznávající peníze; jeho jediným životním cílem, jemuž podřizoval všechny své myšlenky a činy, bylo obohacení. Amorálnost a bezohlednost prostředků, k nimž se uchyloval, sahající až po podvod, krádež a vyděračství, jej nikterak neznepokojovala. Zásada, kterou se řídil, bylo nesplácet své dluhy a přisvojovat si to, co mu nepatří. Bez ohledu na lidi a okolnosti se Boinebroke choval jako bezuzdný tyran, jako skutečný „průmyslový bandita““. Města Ligy Pantheonu v tomhle budou výjimkou, ale takhle zjevné kořistnické chování bude jistě vzácné (společnost by takhle jasné porušování všech pravidel netrpěla; ovšem „co oči nevidí, to srdce nebolí“). Nejde jen o chudé, protože snad ještě víc se vymezují bohatí proti střední vrstvě, protože střední vrstvy jsou boháčům nejnebezpečnější (rekrutují se z nich buřiči a revolucionáři). Co víc, k rozkolu dochází i ve vyšších vrstvách, kdy dochází k fragmentaci a vzniku vzájemně soupeřících klanů a politicko-ekonomických „klubů“. Katastrofální následky pak má skutečnost, že se silně šíří klientelismus a rozhádaní „tlustí/ velcí/ padrones/ popolo grosso“ mají soukromé armády vazalů/ klientů/ „svátečních pacholíků“, které jsou schopné vyvolat v ulicích města válku (Montekové a Kapuletové v blízkovýchodním podání a bez romantiky; nic nového). Vydírání, špehování, podplácení a zastrašování je běžné. Existují také ghetta. Durparští emigranti se i po desetiletích odmítají vzdát své kultury a víry, což vede ke střetům s osvícenými obyvateli Zakhary, vyznávajícími pohled na svět zvěstovaný jim Zvěstovatelkou (Loregiver). Zdejší ghetta se sice nazývají jinak a zatím se nejedná o typická evropská, ale ghetta to jsou. Vzniku napomohli rovněž drakorození. Jejich světonázor se sice shoduje se zakharským natolik, že jim nikdo problémy nedělá (a oni sami se s radostí kulturně asimilovali), ale přesto dávají přednost uzavřeným enklávám vlastní rasy a vlastního jazyka. Už tak napjatou situaci vylepšuje mezinárodní politika. Ano, Zakhařané jsou civilizovaní a osvícení a tudíž dávají přednost jiným prostředkům než válce. Těmi prostředky jsou propaganda, černá propaganda, šeptanda, sabotáže, vraždy, korupce, špionáž a hospodářská válka. Nejrůznější tajná bratrstva mají napilno, občas někdo umře, občas je někdo popraven, občas něco vyhoří, občas se najde žok zasmrádlé soli v nádrži vodárny, korzáři jsou přepláceni ze všech stran a padělatelé všeho druhu mají žně. Výsledkem také je, že se objevuje „nacionalismus“ (začínají se zveličovat rozdíly mezi obyvateli krajin: hlavně Pantheon x Perlová města) a cizinci (hlavně kupci) z „nevhodných“ oblastí mají těžký život. Jsou šikanováni, okrádáni, ponižováni a musí žít ve vyhrazených místech, kde mají své pevnosti připomínající domy (fondaky).
Daří se i typičtějším druhům „temnoty“. Města mají velký počet obyvatel a jejich chudinské čtvrti podle toho vypadají (označení slum je sice moderní, ale popisovaná situace nikoli). Poslední hygienická opatření ještě zvětšila městská podzemí a epidemie způsobily rozšíření pohřebišť. Tam všude se mohou skrývat a skrývají nejrůznější monstra: nemrtví, ghulové a jejich rod (nemrtví bratránci džannů), lykantropové, tvaroměnci, nepříliš přátelští feyové a humanoidi, yuan-ti, zrůdy (aberration), nebezpečná zvířata a celá řada dalších bytostí. Kvetou zde kulty nepřijatelných a pronásledovaných bohů jako jsou Kossuth a Istishia z elementárních vládců či Ragarra, dokonce si sem našli cestu žijící idoly toho horšího druhu. Pod maskou mystických či súfijských bratrstev – nebo také v úplném utajení – zde působí řada tajných bratrstev, lóží a řádů, často nikoli jen místního nebo regionálního významu (například bratrstva holy slayerů). Co hůř, zničení domoviny yikariů také znamenalo, že agenti „v poli“ si museli hledat nový domov – a dokonce ani valná většina zvlášť těžkých magorů ve svém městě nechce buňku jakmenů. Ať už uctívají cokoli (třeba Bafometa z Propasti – na Zemi měl mít domov na Blízkém Východě). Ale ani elementární vládci, divošští bohové, kruté oživlé idoly, perverzní vládci z Propasti, hrůzní jakmeni, intrikující ifríti a daové, služebníci fomorianů postrádající skrupule, touhou po moci pološílení spiklenci a dekadentní boháči žijící jen pro uspokojování svých nechutných choutek nepředstavují největší hrozbu pro města Zakhary. Tou je tajná Podzemní církev pekelných služebníků. Ano, právě zde je pozemský ráj pro Asmodea a jeho ďábly. V hlubokém utajení přežívala a dokonce i mírně prosperovala po staletí. S pozvednutím Asmodea rovněž přišla doba rozkvětu. Její chámy jsou v každém větším městě, morální hniloba se šíří (výtvorem asmodiánů jsou amulety a kouzelné předměty, mající ochraňovat před zlým okem (Evil eye) a jinými postihy ze strany Osudu (Fate)) sympatizanti prorůstají městské struktury jako zhoubný neviditelný nádor a připravují se na onu vzdálenou chvíli, kdy budou vládnout alespoň části regionu. Veřejné aktivity jsou nulové, bezpečnostní opatření maximální a disciplína tuhá. Dobře organizované hierarchii vládne ocelovou rukou kdosi, jehož totožnost není známa skoro nikomu. Je to organizační génius s větší než ohromnou dávkou příčetnosti a mimořádným politickým talentem. Kromě toho vůbec není Asmodeovým knězem (nechce jím být) a neexistuje rozumná možnost, jak by si ho nezasvěcení mohli spojit s ďábly (prostě to je génius). Ve společnosti má dobrou, ale nikterak prestižní pozici a spíše se ztrácí v davu než aby vyčníval; asi se maskuje za bohatšího kupce vynikající pověsti a rozsáhlých společenských styků.
Situace na venkově je obdobná. Valnou většinou jde o pokračování dříve existujících jevů. Zdaleka ne všechna města uznávala autoritu Nejvyššího kalifa, a jen pár kočovných kmenů se řídilo kalifovými přáními. Naopak, řada pouštních oblastí měla vlastní lokální nezávislé vládce, často patřící k různým tajným společnostem (nejsilnější byli holy slayeři patřící k bratrstvu Everlasting (reminiscence na Starce z hory je čistě záměrná) a Kossuthem podporované Bratrstvo pravého plamene (Broterhood of True Flame), sdružující jak primárně kněze a kouzelníky, tak holy slayery a další fanatiky). To přetrvává dodnes, pouze v posílené podobě. Tři pretendenti na post Nejvyššího kalifa postrádají dostatečnou autoritu a tak je nezávislých ještě více oblastí a kmenů. Kromě starých hráčů se objevili i noví, počínaje menšími bratrstvy holy slayerů, mamlúky a mystiky (slintajícími šílenci) přes církve elementálních lordů (jsou silné jako nikdy) a neosvícených bohů (na východě v povodí Nogary a Iltifatu Zákon přežívá jen proto, že se mezi sebou rvou o moc geomanceři s kněžími Ragarry, Kigy a Shajara) až po kulty okolo živých idolů. Podzemní církev má rovněž silné zastoupení, ale otevřeně se neprojevuje a platí zde stejná pravidla jako pro městské buňky. Působí zde i kulty vládců Propasti (pro sečtělé odkazuji na Howardovu povídku Černý obelisk jako ilustrační model) a dokonce se rozšířilo – nebo opět vystoupilo na povrch – „náboženství“ uctívající krvavějšími a temnějšími praktikami zemi jakožto dárkyni života (inspirací by mohly být fénické, kartaginské a syropalestinské kulty; rozhodně nepůjde o Chaunteu). Chronická a „studená“ válka, vyvolaná postojem mamlúků (JSOU to otroci Nejvyššího kalifa, a protože nedokáží rozpoznat, kdo z uchazečů jím je, nebudou podporovat nikoho – mimochodem, protože jím může být kdokoli z nich, tak ho také budou chránit proti vojenskému napadení jiným uchazečem), vysloveně přeje záškodníkům a sabotérům. Běžnější hrozby zahrnují nájezdníky (ať marodéry, lupiče nebo příslušníky pouštních kmenů), divokou zvěř, lykantropy, humanoidy, džiny a příbuzenstvo. Vše tu už bylo, byť se o tom možná tak nemluvilo. Novinkou jsou gnollové, exulanti z Forgotten Realms, „dárek“ od Spellplague. Řádí hlavně v horách a na severu, ale menší skupinky se klidně mohou zatoulat i jinam. Zatím se je daří jakž-takž udržovat v uctivém odstupu, ale problémy dělají oni i jejich pán Yeenoghu.
Druhou novinkou jsou pozůstatky dávných věků, skrývající se v horách a pouštích. Zakhara je skutečně stará země a vzniklo a zaniklo zde mnohé. Buď jde o humanoidní degeneráty toho nejhoršího druhu (od takových byli osvobozeni tieflingové), nebo to vůbec nejsou lidé. Jde tady využít řadu věcí odjinud. V Sandstormu jsou zvlášť vhodní marruové, z Elder Evils Worm That Walks (původně se o něm stejně zmiňuje Arab Abdul al-Hazred v Nekronomikonu), Sertrous, Pandorym a Zargon, z Exemplars of Evil Tolstoffové a Borak, z Lost Empires všechno z kapitoly God-Kings of th East (Zakhara je založená na Arábii a muslimském světě od pobřeží Atlantiku po Turecko a Persii – Egypt a Mezopotámie tam rozhodně patří) a užitečný bude i Imperial South, ze Serpent Kingdoms yuan-ti a sarukhy (možná s úpravou na poušť; řada chronologicky nejstarších bohů a mocných bytostí byla napůl lidmi a napůl hady). Využít by snad šlo i některé Howardovy (Aššurbanipalův plamen) a Lovecraftovy povídky (Bezejmenné město, Uvězněn s faraony). Dobrá věc je, že nemívají imperiální ambice a jejich území jim stačí; špatná věc je, že z nich jde pěna od úst drtivé většině kléru osvícených bohů a probíhá permanentní svatá válka. Underdark je svět sám pro sebe, tady určitě dojde k nějakému tomu prolínání, ale Zakhařané toho o něm příliš nevědí a až na výjimky se nedostali hlouběji než do nejsvrchnějších částí. Podobné to je s mořem, kde mohou existovat a také existují celé podmořské říše (pozůstatkem jedné takové říše je Rog´osto, město věží).
Jak zjevno, lze setting upravit do vhodné podoby, aniž by se na něm musela páchat zvěrstva. Al-Quadim má ovšem štěstí hned v několika věcech. Zaprvé, není zde žádná vysloveně „dobrá“ organizace typu Harfeníků, která by se musela poslat „pod nůž“, jen několik vcelku neutrálních organizací jako jsou bratrstva holy slayerů (jmenovitě Soft Whisperer řízení tetou Nejvyššího kalifa) nebo církevní frakce. Zadruhé, chybí zde i mocné „dobré postavy“; lich Azaltin je neutrálního přesvědčení a silně omezeného zájmu (jde proti Bratrstvu pravého plamene) a Nejvyšší kalif a další slušnější vládci a velekněží konají „dobro“ v intencích panovnického respektive velekněžského úřadu asi stejným způsobem, jako dbal o pořádek zakladatel perské říše Kýros, když nechal úplatného soudce exemplárně stáhnout z kůže a tou kůží následně potáhl křeslo, z nějž soudce vykonával své povinnosti). Třetí šťastnou okolností je „prázdnota“ Zakhary, když většinu geografie i historie tvoří bílá místa. Lze tedy po libosti dodávat prastará města, trosky říší, cizí kultury (averordikové uctívající Slunce a oheň – reálným základem indičtí a íránští Pársové; lidé uctívající „božského ptáka“ Simurgha – reálným základem kurdští syrsko-iráčtí jazídové následující anděla-páva; Marruové inspirovaní starověkým Egyptem; kultury inspirované indoevropskými Chetity, mimoizraelskou Syropalestinou, mimořímskými Severoafričany, Núbijci a Habešany, kavkazskými národy, turkotatarskými kmeny…), a to včetně jedné relativně prosperující a snad i mocné říše (Akota na západním pobřeží), extrémně důležitého pohoří (Vrásčité hory (Furrowed Mountains)) a většiny ostrovů. Tyhle výhody Fogotten Realms sice nemají – geografie i historie je celkem podrobně popsána – ale i bez jejich pomoci by šlo řešit úpravu settingu jemněji a nenásilněji posílením už existujících trendů a skutečností.
Napsal chrochta 12.12.2008
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 4 příspěvky.
ČAS neregistrovaní : 0.0019381046295166 sec;
Nenalezeny žádné záznamy.
1 až 20 z 42 >
Podobné články
ČAS 0.14316201210022 secREMOTE_IP: 54.198.165.74