V minulém díle jste viděli: Drizzt s přáteli a znovunalezeným Wulfgarem se vydávají zničit magický krystal za svými přáteli daleko na jih. To je hlavní důvod, proč Salvatore asi napsal tuho knihu. Teda tak se mi to zdálo na počátku. Wulfgra však není to co býval. Dlouhé roky mučení Errtuem v něma zanechaly hluboké stopy, se kterými se nemůže vyrovnat. Přátelé se mi snaží pomoci. Wulfgar trpí sny, děsy a jednou dokonce napadne Catti (po docela vášnivé skorostránkové scéně). Cestu na jih jim však Crenshinibon chce co nejvíce znepříjemnit. Je si vědom toho, že ho naše partička jde zničit a tak kolem sebe volá a snaží se upoutat pozornost, kde koho, jen aby se z toho dostal.
Druhá dějová linie se točí okolo Artemise. Toho chlapa jsem začal mít pomalu rád. Docela by mě zajímalo, ve kterém díle si všichni sednou nad šálkem čaje a u loutny se zasmějí, ve stylu „jak jsme si kdysi hezky namlátili“.
Artemis se vrací do Kalimportu, kde před deseti lety působil jako nájemný vrah paši Pooka. Město se změnilo, ne však příliš. Pořád tady jsou cechy, které mezi sebou válčí o moc a nadvládu nad ulicemi. Artemis a jeho pověst jsou však novou veličinou, kterou nikdo neumí odhadnout. Artemis je zpočátku apatický, vlastně ani neví co, chce. Když ho však poněkolikátém pokusu o zabití navštíví Jarlax (přidejme další židli ke stolu a další šálek na čaj) se svým plánem, začíná jít v Kalimportu do tuhého.
Wulfgar své děsy těžko zvládá, proto opouští přátelé, aby jim neublížil. Tak jako dříve Drizzta trápí Wulfgara pocity viny. Drizzt to vyřešil kdysi dávno tím, že odešel. Proč by to nefungovalo i u Wulfgara. A tak se Wulfgar toulá, bojuje, toulá, bojuje, až narazí na Luskan a stane se ochotným vyhazovačem v hospodě, která se už v příbězích Drizzta taky objevila. No a Wulfgar zde objeví láhev. (Tak nám Wulfgar odchází na chvílí od stolu a šálku čaje, protože si potřebuje přihnout něčeho tvrdšího).
Nový Drizzt je jiný. Jiný v tom, že zde nemá Drizzt tolik prostoru. Více prostoru je věnováno Artemisi a Wulfgarovi. Je to jen logické, že chtěl Salvatore dovyprávět příběhy všech ostatních. Ale na mě to působilo tak nějak rozhádaně. Přiznám se, že jsem čekal vždy, až se objeví Artemis, protože s ním to bylo napínavější.
No a tak je nový Drizzt rozmělněný na několik dějových linií, které spolu zdánlivě nesouvisejí. Jsou utahané a například bojové scény s Drizztem i trochu nudné. Artemis a jeho potíže v Kalimportu jsou zajímavější. Wulfarova linie mi přišla vyloženě jako vata. O předvídatelnosti nemluvě. Na konci knihy však přichází rozuzlení proč to všechno. A věřte, že budete koukat (i když i to se dalo předvídat). Postavy okolo stolu se zvednou a jdou si to ven vyříkat. Opět. Tentokrát již naposled, i když…Závěr tu rozvleklost a roztrhanost docela vynahradí, je to však slabá náplast. Salvatore si tady opět připravuje půdu pro další knihu. Takže takový je, dle mého, nový Drizzt. Nic kvůli čemu si sednete na zadek, ale taky něco co je po minulých dílech povinností. Nenadchne, ale ten šálek čaje s přáteli je fajn.