Na tuto knihu jsem se těšil stejně, jako na každý nový díl Drizzta. Se Stříbrnými prameny se stal pro mě Drizzt srdeční záležitostí. Někteří tvrdí, že s postupujícími díly se Drizzt stává předvídatelným, neustále se opakují stejné, či aspoň podobné, konflikty. Musím říci, že i já toto poznávám. Prvních několik dílů nasadilo laťku příliš vysoko. Pak je samozřejmě problém, aby tato laťka byla pokaždé překonána.
Kniha pokračuje tam, kde předešlá skončila. Všichni hlavní hrdinové jsou zdrceni ztrátou Wulfgara. Nejhůře to asi nese Bruenor. Celý otupělý neplní své královské povinnosti, celé dny hledí do ohně, zavírá se ve své komnatě a společnost mu dělá pouze bojechtivec Pwent (nevím jak vám, ale mě je teda nesympatický). Každý se s tím vypořádává po svém. Catti má opuchlé oči z neustálého pláče. Drizzta trápí mimo ztráty přítele také pocit strachu. Má strach, že jeho další setrvání v Mitrilové síni přinese další útok drowů, a tím i ohrožení pro jeho přátele. Rozhodne se proto sám odejít. Odejít zpátky do Menzoberranzanu. Zde musím podotknout, že jsem od začátku nerozuměl, zda se Drizzt skutečně rozhodl obětovat se Loth nebo chtěl situaci vyřešit jinak. Sbalí si své zbraně, onyxovou sošku dá Regisovi, aby nepadla do rukou proradných drowů, a vynutí si od Regise slib, že neprozradí kam zmizel, dokud nenastane ten pravý čas (na oplátku se Regis vzdá svého kouzelného drahokamu). Drizzt nehodlá riskovat, že by se za ním přátelé vydali.
Kde čert nesmí, tam nastrčí bábu. Přesněji Catti. Samozřejmě ne dlouho poté se semele malá potyčka mezi Regisem a Catti. Regis je nucen jít s pravdou ven. Catti nehodlá přijít o dalšího přítele, a tak se vydává za svým přítelem. Bruenor utápějící svůj žal v beznaději si ani nevšimne Cattiina odchodu.
Příběh se však neodehrává pouze pod povrchem. Drizzt se vrací stejnou cestou, kudy před několika desetiletími na povrch vyšel. Celá cesta až k Menzoberranzanu je zajímavá už jen tím, že potká několik dávných přátel i osob, které se vyskytly v knihách dříve. Catti ho samozřejmě následuje a snaží se ho dostihnout.
Drizzt dorazí do Menzoberranzanu prakticky ve stejný okamžik jako Catti. Setkávají se, aby byli nemile překvapeni. Nechci však vyzradit mnoho. Menzoberranzan je město intrik a člověk neustále přemýšlí, co kdo plánuje a co zamýšlí. Ústřední postavou se zde stává Jarlaxl, vůdce nájemné družiny zabijáků. Jeho intriky přesahují i samotnou Matronu Beanre a čtenář se dozví až na konci, co vše vlastně zamýšlel.
Nakonec to nemůže skončit jinak, než zběsilým únikem ve třech z města drowů. Kdo je třetí je ovšem otázkou. :) Drizzt je samozřejmě postaven před několik bojových „kostlivců ve skříni“ a tím přidává na příběhu.
Osobně se mi Bezhvězdná noc líbila. Je to Drizzt jako dříve. Čte se jedním dechem. Ovšem pocity, které jsem měl při čtení Magického krystalu, se nedostavily v takové intenzitě. Oblíbil jsem si především poznámky z deníku Drizzta na začátku každé části. V mnohém, bych řekl, vysvětlují o motivech Drizzta více, než samotné kapitoly. Každopádně je to dobré čtení, které má spád. Jen otevřít a najít si pár večerů čas a klid.